Poslední den ve staré kanceláři, přestávka na kávu, a odpolední flashbacky. Kdy je budova víc než jen budova?
27. října 2020. V úterý jsou asi 2 hodiny a já sedím u svého kancelářského stolu. Nejsem strašně zaneprázdněn, ale do konce dneška musím udělat pár věcí. Zítra je státní svátek, a pak jsou to jen dva dny do konce měsíce.
Říkám si, že bych měl jít do kuchyně na kávu, když nedbale kliknu na kartu pracovní e-mail na svém notebooku. Ve schránce mám nepřečtený e-mail. Četl jsem téma “Provozní aktualizace” a už vím, o co jde. Práce z domova je opět povinná. Myslím, že e-mail nečte explicitně “HO (Home Office) je opět povinný”, ale zpráva za “jděte jen do kanceláře, abyste si sbalili věci, nechoďte odtud do kanceláře do práce” mi zní docela přímočaře.
Byla to otázka dnů, říkám si, všichni jsme věděli, že to přijde. Česká republika je už několik týdnů černou ovcí Evropy: počet případů stoupá, platí zákaz vycházení, všechny obchody, bary a restaurace jsou zavřené a rok 2020 stále stojí za prd a více než dosud.
Nemám zrovna rád režim WFH (“not fond” je samozřejmě eufemismus), ale skutečnost, že oznámení HO nepřichází jako překvapení, pomáhá. Taky, na začátku listopadu celá společnost bude na povinném HO asi tři týdny stejně: Stěhujeme se do nové budovy, a nemohou mít kolem sebe lidi, zatímco přesouvají vybavení a nábytek. Takže jsem na to byl psychicky připraven.
Někteří již udělali svůj spravedlivý podíl na balení, ale desítky lepenkových krabic jsou stále nahromaděny ve společných kuchyních a čekají, až je složí ti, kteří vstoupí do kanceláře s jediným účelem balení vlastních věcí.
V kanceláři jsem byl většinou sám měsíce teď, být jedinou osobou v mém oddělení, která odtud denně pracuje. Někdo přijde občas na den, jiní se předem dohodnou, že budou spolupracovat z kanceláře, aby se mohli setkat a strávit den společně, ale jen velmi, velmi málo lidí obecně je zde pravidelně.
V prvních kancelářských dnech po uzamčení č. 1 jsem se častěji ptal na otázky jako ” plánujete pracovat z kanceláře v dohledné době?”nebo” tak, kdy tě uvidím příště?’. Teď se ptám jen tehdy, když vím, že existují skutečné šance na Odpověď “Ano”.
Řádně archivuji e-mail “provozních změn” ve své vyhrazené složce, nasadím si masku a nakonec se vydám do kuchyně, abych si vzal šálek kávy. Když procházím hlavní chodbou, roztržitě si říkám: Dobře, takže jsem plánoval pracovat z kanceláře do pátku, ale teď to musím přehodnotit. Už jsem většinou zabalený, protože jsem minulý týden zabalil svůj monitor a věci na stole. Moje skříňka je již také prázdná, vyskočím na recepci, než se vypne na 4 a vrátím klíč skříňky. Jakmile budeme v nové budově, dostanu svůj nový klíč od skříňky anywa-
Najednou si uvědomím dnes je můj poslední den v této kanceláři někdy, a je to super divné. Obýval jsem tuto budovu celé čtyři roky. Jednou jsem napsal, že nejsem dobrý v začátcích a koncích, jsem mnohem lepší ve všem mezi tím. No, opravdu nejsem dobrý v koncích: sát na ně.
Hrnek na kávu v ruce, zamířím zpět ke svému stolu. Dělám pomalé kroky, a když dojdu na konec chodby, přesně tam, kde začíná (nyní opuštěné) otevřené patro, zastavím se a opřu se o zeď. Napil jsem se kávy, oči se pohybovaly z jedné strany místnosti na druhou a Vidím páté patro. Všechno.
Vidím podlaha tam, kde jsem měl své úplně první školení jen pár dní po přestěhování do Brna; také to bylo v té době jediné firemní patro. Je to patro, kde jsem seděl měsíce, než jsem byl přesunut do šestého, a kam jsem se vrátil, když bylo moje oddělení Přesunuto, znovu, do pátého — v určitém okamžiku došlo k velkému přesunu mezi podlažími.
Vidím Kuchyň tam, kde jsem sdílel roky obědů, přestávek na kávu, přestávek na dorty, přestávek na sušenky, snídaní a také smíchů, slz, příležitostných rozhovorů, které jsem si už nemohl vzpomenout v celém rozsahu (příliš mnoho z nich) a tvrdých, vážných rozhovorů, na které nikdy nezapomenu (žádná taková věc jako “příliš mnoho z nich” s těmito).
Vidím celou minulost stoly v pátém patře to mě přimělo sedět u nich celé ty roky ve všech hodinách dne a noci (zpět, když jsem měl směny), a vidím tu, kterou mám teď, Kde jsem seděl už více než rok. Tenhle stůl se mi obzvlášť líbil.
Dívám se na prázdné stoly lidí z mého týmu a uvědomuji si, jak jsou mi známí. Některé z nich jsem dokonce “personalizoval”. Tyto stoly byly letos tak tiché a tiché. Doufám, že budou brzy opět hluční a zaneprázdnění, jakmile budou nainstalováni v nové budově.
Vidím Šatna tam, kde jsem se “schoval” pokaždé, když mi zazvonil telefon, a opravdu jsem musel hovor vybrat, buď proto, že máma měla super naléhavou otázku, která nemohla čekat, nebo jedna z mých neteří měla super zásadní otázku ohledně jejích domácích úkolů z angličtiny. Je to stejná šatna, kde jsem také měl další jeden nebo dva z těch tvrdých, vážné rozhovory, na které nikdy nezapomenu.
Ale vidím víc než jen páté patro. Vidím své starý stůl v šestém patře, kde jsem strávil některé z mých nejrušnějších, nejzábavnější měsíců zde díky velmi málo, velmi zvláštní lidé, kteří tvořili můj tým tehdy.
Vidím “své vlastní” 6. patro Sprcha, které jsem začal pravidelně používat až letos, kdy jsem si zvykl na každodenní práci na kole. Dovolil jsem si to nazvat “svým vlastním”, protože jsem ho ani jednou nenašel obsazený od té doby, co jsem se dozvěděl jeho přesné umístění na podlaze. Bylo to, jako by na tom bylo moje jméno.
Vidím noha stolu, také na šesté, která mi zlomila prstovou kost když jsem spadl a narazil do toho, když jsem šel kamarádovo štěně po podlaze, a on mi uřízl nohy, a zakopl jsem, abych na něj nešlápl, a další věc, kterou vím, je, že ležím pod stolem, a pak mi poleva levou ruku s balíčkem mraženého hrášku, který někdo dostal z kuchyňské ledničky. Až na to, že prst byl tak fialový a oteklý, že jsem musel druhý den ráno jít do nemocnice a nakonec jsem podstoupil operaci, aby byla kost opravena. Jak se ukázalo, zmrazená zelenina nestačila.
Vidím velké kuchyňské okno v sedmém patře, nejméně známém ze všech pater: nikdy jsem nepracoval v žádné z kanceláří tam nahoře. Vždycky mi to připadalo trochu jako bludiště. Šel bych jen do sedmého, abych pozdravil svého dobrého přítele Davida (a jeho psa) nebo se podíval z velkého kuchyňského okna při západu slunce. Nebo dělat obě věci současně.
Vidím dlouhé rampa vedoucí do vstupního prostoru budovy. Vidím roky, kdy chodím nahoru a dolů po té rampě (v poslední době jen v deštivých dnech), čtu tu či onu knihu nebo (většinou) dělám obě věci současně. A nemůžu si pomoct přemýšlet, kolik pasivního kouře jsem musel vdechnout, platit společnost svým kouřícím přátelům, když jsme si společně udělali přestávky a vyskočili na čerstvý vzduch.
A já vidím lavice a záhon všude kolem budovy. Každou lavičku a každý kousek trávy mohu snadno spojit s jedním nebo více rozhovory, obědy, pití, vážné rozhovory, přestávky na kávu. Některé jsou také lavičky, kde jsem seděl s lidmi, které jsem zapojil do některých svých “Obrázky z vás” fotografické projekty. Posadil jsem je sem a tam jeden po druhém a předal jsem jejich vlastní fotoknihy.
Všechno vypadá, jako by se to stalo před věky.
Vložím prázdný hrnek na kávu do myčky, vrátím se ke svému stolu, vypnu notebook a jsem připraven jít. Odjíždím kolem 5.30. Už je tma a já musím zamířit rovnou domů a připravit se na hodinu češtiny, která je ode dneška opět v režimu Skype. Když stojím na autobusové zastávce, dívám se na to, co je nyní oficiálně moje “stará” Kancelář.
Byla to jen kancelářská budova, mohl by říct kdokoli. To určitě bylo, ale bylo to také víc než to. Ne pro samotnou budovu, a ne z přísně pracovních důvodů. Ale za poslední čtyři roky bylo hodně života v těch čtyřech zdech. A bylo tam hodně lidí, někteří lidé více než jiní.
Když mám tyto myšlenky, vždy si říkám, jestli ostatní lidé zpracovávají věci stejným způsobem jako já. Mám pocit, že si můj mozek uchovává jakési fotografické vzpomínky na věci, které se dějí, takže si pamatuji všechno o tom, co se stalo kde: datum a den v týdnu, co jsem měl na sobě, často to, co měli ostatní, jak přesně to bylo, co přesně bylo řečeno a kdy, co jsem měl ten den k obědu, kolik piv jsme toho dne vypili po práci atd. Je to jako sledovat videa v mé hlavě po celou dobu.
Zajímalo by mě, jestli si i ostatní vzpomněli na své nejšťastnější a/nebo nejsmutnější vzpomínky na starou kancelář, když opustili budovu s vědomím, že tam byli naposledy. Nebo možná jen tak ledabyle prošli otočnými dveřmi v přízemí a právě tak byli odtamtud a neměli na co myslet: koneckonců to byla jen kancelářská budova.
Myslím, že jsem opravdu, opravdu špatný v začátcích a koncích.
